Řidička Maruška: Vstát ve tři ráno mi nevadí. Jezdím ráda

Před deseti roky jí učarovaly autobusy. Nejdřív je dva roky umývala, poté usedla za jejich volant. Baví jí vozit lidi, i když kvůli tomu musí vstát třeba ve tři ráno. V kladenské společnosti ČSAD MHD služebně starší řidičku nepotkáte. Tváří týdne je Ukrajinka Mariya Kostyuk (40), cestujícími zvaná Maruška.

Bezdomovkyně Eva, předchozí Tvář týdne, se vás ptá, jak zvládáte práci s lidmi a řízení autobusu po psychické stránce?
Skvěle. Já tuhle práci mám ráda a lidi taky. Možná to oni cítí a chovají se ke mně hezky. Konflikty s cestujícími jsem nezažila. Jenom zpočátku, protože moc žen tehdy v Kladně po městě autobus neřídilo, nechtěli někteří se mnou jet. Když jsem přijela, nenastoupili a raději počkali na další spoj. Ale to někdy jela moje kolegyně, takže na tom nebyli o moc líp, když odmítali jet se ženskou…

Proč jste se dala na takovou práci?
S manželem jsme se v devadesátých letech přestěhovali z Ukrajiny na Kladensko za prací. On je programátor a doma renovoval housle. Tady se domluvil s majitelem firmy, že nám dá práci, ale před deseti lety společnost skončila a já si v Kladně začala přivydělávat úklidem autobusů. Tu práci jsem našla přes inzerát. Po dvou letech mně nabídli, jestli bych si nechtěla udělat řidičák na autobus. Tak jsem si řekla, proč ne? Občas jsem v garážích pár metrů popojela a věděla jsem, že by mě to bavilo. Kdybych kurz nezvládla, plánovala jsem vydělávat hlídáním dětí. Za dva měsíce jsem jezdila. Přitom lidé kolem mne si mysleli, že se na tuhle práci nehodím. Postavou, ani ničím jiným (směje se).

Doma vám to schválili?
Manžel ani děti neprotestovali. Naopak prý jsou na mě pyšní.

Bylo složité trefit se autobusem do kladenských ulic?
Jezdím od začátku pomalu, takže to složité nebylo. Neměla jsem větší nehodu. Jen jednou jsem odřela bok o zábradlí. Na prvních jízdách jsem měla dohled, který mi radil, jak si kde najíždět.

V kterých hodinách s vámi mohou cestující jezdit nejčastěji?
Týden jezdím ranní, týden odpolední. Od pondělí do pátku. Víkendy výjimečně. Jezdila jsem i deset hodin denně, teď mám osmihodinové šichty. Když jezdím dopoledne, vstávám ve tři ráno a vyjíždím v půl páté. Zvykla jsem si, nevadí mi to. To mám pak pocit, že mám po šichtě spoustu času na sebe i na rodinu.

S tím, co si vyděláte, jste spokojená?
Moc. Když jsem jezdívala šichty navíc, tak jsem měla větší plat, než někteří chlapi.

Trpí prací za volantem zdraví?
Já jsem v pohodě. Dneska už je řízení autobusu pohodlné. Navíc si jdu po práci třeba zaplavat do aquaparku, takže se ještě fyzicky udržuji.

Jak se k vám chovají kolegové?
Báječně. Řidiči i mechanici. Vycházejí mi vstříc, jsou ochotní.

Co děláte, když se vám autobus porouchá?
Nic. Zavolám na dispečink, oni se o autobus postarají a zároveň mi přivezou jiný.

Doporučila byste tuhle práci ženám, které váhají?
U podniku nás jezdí pět. Tuhle práci rozhodně ženám, které baví jezdit, doporučuji. Jen musejí mít trochu víc odvahy a sebevědomí (směje se).

Jak dlouho ještě chcete řídit autobus?
Pořád. Až do důchodu. Je to zároveň můj koníček.

Příští Tváří týdne bude Aleš Náprstek, vrchní kuchař restaurace Sleťák. Na co se ho zeptáte?
Otázku nechám na vás (usmívá se).

Jan Murárik

ridickamaruska