Už čtvrtým rokem zpestřují hodiny tělesné výchovy na prvním stupni kladenských základek školení trenéři. Jejich počet každoročně stoupá tak, jak narůstá i objem hodin, které vedou. Rozšiřuje se také nabídka sportovních aktivit a trenérský tým se průběžně okysličuje novými jmény. Jednou z posledních posil kladenského programu je dvacetiletý florbalový kouč Dominik Prudil. Student prvního ročníku Vysoké školy ekonomické v Praze se ve školním prostředí rychle rozkoukal. Přináší do něj inspiraci z klubu, a sám se přitom učí novým věcem.
Jak rozsáhlá je tvá dosavadní zkušenost s programem Trenéři ve škole?
Já jsem v projektu zapojený poměrně krátce, něco kolem dvou měsíců, jestli se nepletu. Absolvoval jsem školení v únoru, takže jsem tady v projektu opravdu nově.
Zkušenost je to tedy poměrně čerstvá. Jak ses v programu zorientoval a jak si na něj zvykáš?
S dětmi jsem už pracoval předtím, myslím tak dva roky, možná tři. Takže nějaké zkušenosti s dětmi už mám, ale konkrétně takhle po školách chodím krátce. Vybavení tělocvičen a spolupráce s paními učitelkami pro mě určitě představují něco nového. Pořád se v tom učím a nabírám zkušenosti.
Když jsi začínal, měl jsi třeba trochu ostych nebo obavy, jak tě děti a paní učitelky přijmou? Jaká je realita po dvou měsících?
Na začátku tam určitě bylo nějaké očekávání, jaká bude reakce, ale musím říct, že z 90 % je ta reakce strašně pozitivní. Od učitelek i od dětí – neříkám, že vždycky, ale většina reakcí je opravdu skvělá, a to mě ohromně nabíjí. Na dětech hned vidím, když je hodina baví, a to mě motivuje ještě víc. Je super mít okamžitou zpětnou vazbu.
S jakou věkovou kategorií pracuješ jako trenér ve florbalovém klubu?
Jsem hlavní trenér u kategorie U13, což jsou děti ve věku 11–13 let. Kromě toho působím jako asistent trenéra u mladších dětí, kategorie U11, tedy 9–11 let. Takže pracuji se staršími dětmi, než jsou ty na prvním stupni základní školy.
Jak rozdílný je přístup k práci se staršími dětmi v klubu a s těmi mladšími ve škole?
Je to opravdu velký rozdíl, ale právě proto mě to baví. U menších dětí na prvním stupni základní školy se hlavně snažím, aby měly radost z pohybu a aby se hýbaly. Ve florbale jsem přes deset let, takže pro mě je osvěžující dělat s dětmi i něco jiného. Uvědomuji si, že pointou programu je základní pohybová příprava a hlavně zábava, ne výkon. To je něco jiného, než co dělám v klubu. Práce s malými prvňáky nebo druháky je v některých ohledech náročnější, ale zároveň mě obohacuje.
Co tě motivovalo k tomu, abys do projektu Trenéři do škol vstoupil? Směřuješ ke kariéře trenéra nebo k pedagogice?
Nejvíc mě baví trenérství. Rád se v klubu věnuji výkonnostní stránce sportu. O programu Trenéři ve škole jsem se dozvěděl právě přes klub a úplně jsem nevěděl, co čekat. Už na úvodním školení mě ale zaujalo, že jde o zapojení dětí do pohybu, ne o jejich výkon. Zároveň mě zasáhlo, když jsem si uvědomil, jak špatná je někdy situace na základních školách – děti se pohybují třeba jen jednou týdně, a to ještě ne vždy plných 45 minut. To mě motivovalo a chtěl jsem to změnit.
Jak moc ti školení a principy projektu rozšířily obzory?
Určitě mi to rozšířilo obzory, i když některé principy už jsem znal z klubu. Třeba to, že děti nemají stát zbytečně dlouho ve frontě, jsem už dřív praktikoval. Ale bylo fajn se utvrdit, že je to správná cesta. U menších dětí je to možná náročnější – mají větší sklony ztrácet pozornost a stát v řadě. Snažím se ale, aby se to nestávalo.
Jak zvládáš udržet jejich pozornost po celých 45 minut? Přece jen malé děti snadno něco rozptýlí.
Je to rozhodně výzva. Jedním z principů, které se snažím dodržovat, je optimální výzva. Dětem dávám různé možnosti na stanovištích, aby je to bavilo a aby chtěly zkoušet něco nového. Snažím se měnit aktivity, aby se neustále těšily na další úkol. Samozřejmě je to těžké, ale postupně se učím, jak s nimi pracovat, aby pozornost neutíkala.
Text a foto: město Kladno
